Římskokatolická farnost u kostela Matky Boží před Týnem

26.9. Brigáda u sv. Haštala od 9 hod.

27.9. Svatováclavské duchovní zastavení na Václavském nám. v 17 hod.

28.9. Národní Svatováclavská pouť.

1.10. Veni Sancte KTF UK v Praze v Týnském chrámu v 16:30 hod.

1.10. Koncert "Barokní podvečery" v Týnském chrámu ve 20:00 hod. Vstupenky:https://www.baroknipodvecery.cz/koncert/in-illo-tempore/?utm_source=newsletter&utm_medium=email&utm_campaign=BP_zari_2020&utm_content=in-illo-tempore_vice-informaci

Změna pořadu bohoslužeb od 1.9.2020

1. MATKA BOŽÍ PŘED TÝNEM  (Staroměstské náměstí)

NEDĚLE     9.30, 21.00

STŘEDA       18.00

ČTVRTEK     18.00

PÁTEK           15.00

SOBOTA         8.00

Otevírací doba Týnského chrámu

Úterý         10:00 - 12:00  15:00 - 17:00
Středa      10:00 - 12:00  15:00 - 17:00
Čtvrtek      10:00 - 12:00  15:00 - 17:00
Pátek        10:00 - 12:00  15:00 - 17:00
Sobota      10:00 - 12:00  15:00 - 17:00
Neděle      10:00 - 12:00 

2. SV.HAVEL  (Havelská ulice)

NEDĚLE     8.30

PONDĚLÍ   12.15

ÚTERÝ       12.15

STŘEDA    12.15

ČTVRTEK  12.15

PÁTEK        12.15

3. SV.HAŠTAL (Haštalské nám.)

Neboj se ji obejmout. Glosa o srpnové Panně Marii

Zdeněk A. Eminger / 30. srpna 2020

Nedivím se, že si nejniternější vztah k Boží Matce Panně Marii najdou lidé probodení bolestí, nespravedlností a utrpením. Nedivím se, že se k židovské dívce Marii upínají lidé tělesně a duševně zbědovaní. Nedivím se, že Královnu nebes a Prostřednici milostí vzývají všichni ti, kteří pro svůj život potřebují něhu a odvahu ženskosti. Nedivím se už, že mariánská úcta někdy připomíná jakési nové náboženství. Nikdo v dějinách totiž hlouběji neprocítil, co je to bolest ze smrti syna, jenž je bohočlověkem, a co znamená plně se oddat Božímu záměru udělat si z mladičké ženy Matku vtěleného Slova. Ke komu volat o pomoc než k té, která nosila na srdci Spasitele světa?

Slavnost nanebevzetí Panny Marie dosvědčuje víru církve, že je „Bohem zjevenou pravdou víry, že neposkvrněná, vždy panenská matka Boží Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy“. (Apoštolská konstituce Pia XII. Munificentissimus Deus, článek 44) Tradovanou víru církve potvrdil Druhý vatikánský koncil ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium, když v článku 59 říká, že: „... neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů (srov. Zj 19,16) a vítězi nad hříchem a smrtí.“ Tato víra církve byla v průběhu dějin teologicky reflektována i odmítána, ale dnes, v 21. století, se zdá, že s dogmatem o Mariině nanebevzetí (v ostatních církevních tradicích: zesnutí, cestě, přechodu) souhlasí v širším rámci řada protestantských církví i lidí jsoucích z nějakého důvodu extra ecclesiam. Víra, že svatí církve žijí, je křesťanům tohoto světa společná.

Kvalita osobního vztahu k Marii se podle mého mínění odráží ve vztahu k ženě, k matce, k ženskému prvku v nás i k ženskému archetypu jako takovému. Mariin život a úkol, který na sebe svým fiat vzala, je mnohem víc než vyprávěním o Popelce. Všechny aspekty příběhu o Vtělení Božího Syna, jak nás o nich zpravuje Bible, vrací znovu a znovu do hry a k přemýšlení otázku (lidské) tělesnosti, která bývá oproti duši a duchu považována za „přirozeně“ nejslabší článek lidské osoby. Mariin a Ježíšův vzájemný život a provázání však ukazují, že tělesnost není třeba umrtvovat askezí, aby si člověk mohl zase připadat jako člověk, a že nad nemocným a slabým tělem obvykle pokulhává ještě nemocnější a slabší duše. Víra církve o nanebevzetí Ježíšovy Matky výjimečným způsobem bojuje proti extrémnímu a falešnému kultu těla, jež tu je podle některých jen k uspokojení a jako prostředník požitků. Mariin životní příběh ukazuje na důstojnost každé lidské osoby a nenahraditelnost každého jednoho lidského života, který je determinován podivuhodným, vpravdě zázračným propojením duše, ducha a těla. Bůh skrze Marii včlenil do věčného plánu spásy nikoliv bohyni, erotický nebo intelektuální idol, nýbrž ženu, která „to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom“ (Lukáš 2:19) a žila život, který je v jeho pokoře a smysluplnosti následováníhodný. Ani Ježíš, za nímž jdou prostí židovští muži a který koná zázraky a učí v synagogách, nepůsobí jako prvotřídní vzdělanec, jenž má potřebu být oslavován a který umí a chce odpovědět na všecko. V tom, co nám o něm říkají evangelia a další novozákonní spisy, se ukazuje daleko víc jako prorok budoucího času, jehož slova dojdou naplnění v tom člověku, jenž v sobě najde pravdu o sobě samém – a uvěří a za svoji víru bude ochotný položit svůj život. Maria není jiná. Nepřipomíná ženy z řecké nebo římské aristokracie. Uprostřed svého národa, země a kraje je jedna z mnohých. Přesto za ní podle tradice od okamžiku Ježíšovy smrti přicházejí lidé, a ti, kteří se o Kristu dozvědí později, mají bytostné nutkání zjistit, kdo že to je či byla matka Pána, který jim ve vteřině obrácení proměnil život naruby.

Největší umělci nikdy nezpodobili Marii jako Nefertiti nebo královnu ze Sáby. Také pisatelé ikon vidí v Marii ženu oděnou sluncem, jejíž pohled vámi prostoupí až na dno srdce. Řada současných umělců vidí v Marii námět, s nímž se musí tvořivě vypořádat stůj co stůj, třebaže jejich vztah ke křesťanství a církvi nemusí být nutně pozitivní. Kdo by si pomyslel, že jedny z nejkrásnějších, nejodvážnějších a nejsilnějších kreseb a maleb dnes najdeme na pouličních obrazech vyděděných ghet a u tvůrců, jejichž dílo je vystaveno v zapadlých výstavních síních na předměstí? Každý máme svou Marii, Marii poutních kapliček, božích muk, katedrál, Marii svých tužeb, představ a snů. Když jsem nedávno šel křížovou cestou v malém italském městečku, které se mi stalo druhým domovem, žasl jsem nad genialitou tvůrce, jenž z tváře Kristovy a jeho matky učinil pro diváka drama. Tady už nemůžeš uhnout pohledem a dělat, že se tě to netýká. Pozvání k účasti na posledních okamžicích Spasitele je tak silné, že tě i při namáhavé cestě dokonale vytrhuje z pojetí reálného času a prostoru. Začínám chápat, jak moc se probodeného srdce člověka dotýká třeba i jen prostá skica Marie, kterou většina diváků přejde jako nepovedený pokus o umění nebo kýč.  

Pius XII. v závěru své konstituce zakazuje, aby kdokoliv cokoliv měnil na deklaraci církve o Mariině nanebevzetí. Nedívám se na jeho slova formalisticky, fanaticky ani prizmatem církevního práva. Vidím je jako otcovské připomenutí, že jsou v lidském životě věci, které nemůžeme sebezářivějším světlem rozumu vysvětlit. Mariánská úcta nakonec nejvíc vypovídá o mém vztahu k ženě, k matce, k tělu (tělo je pro Pána a Pán pro tělo: 1 K 6:12nn), k oddanosti, k pokoře a životě modlitby. Moje mariánská spiritualita je tichá, introvertní, civilní, liturgicky téměř minimalistická. O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie bych rád uvažoval nad tím, k čemu jsem kdy využil potenciál svého těla a jak se mi dařilo či nedařilo obstát ve zkoušce neporušenosti a čistoty, která se týká jak těla, tak duše. Vojenskou terminologií řečeno to bude spíš „počítání ztrát a mrtvých“. Ve víře, že Ježíš přišel hlavně kvůli hříšníkům, doufám, že se i s dopomocí jeho milosti občas nacházím na straně vítězů. Jaká je vaše srpnová Panna Marie a co pro vás učení církve o Boží Matce znamená?