KOSTEL sv. HAVLA NA STARÉM MĚSTĚ PRAŽSKÉM
Kostel sv. Havla vznikl spolu s tzv. Novým později Havelským městem, které nechal založit na dosud nezastavěném území rodícího se Starého Města ve 30 letech 13. století král Václav I. Středem oblasti se stalo rozsáhlé tržiště u něhož stál také kostel, podle něhož získala nová čtvrť také svůj název. První písemná zmínka vážící se ke kostelu pochází z roku 1265, kdy při něm povolil král Přemysl Otakar II. zřídit první městskou školu v Praze. První farář je potom doložen roku 1301. O nejstarší pozdně románské či raně gotické stavbě nemáme konkrétní představu, její zbytky nebyly dosud archeologicky odhaleny. V průběhu druhé čtvrtiny 14. století jej zřejmě plně nahradila vrcholně gotická novostavba. Vznikla tak trojlodní bazilika s dlouhým polygonálně ukončeným chórem a dvojicí věží v západním průčelí. Zajímavým stavebním detailem je horní část jižní věže postavené netradičně z cihel ponechaných až do barokní přestavby na režno. Výjimečná událost v dějinách kostela se odehrála 29. září 1353, kdy císař Karel IV. osobně předal plebánu kostela lebku sv. Havla ve stříbrném a zlatém relikviáři. Tu panovník získal v místě světcova hrobu, v klášteře St. Gallen. Do konce 14. století se v kostele nacházelo na deset oltářů pořízených vesměs havelskými měšťany, a působilo na dvanáct kněží. V letech 1380-1390 zastával funkci zdejšího faráře pozdější generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, mučedník a český patron sv. Jan Nepomucký. Zachoval se po něm vlastnoručně psaný inventář z roku 1381, na jehož základě si můžeme učinit představu o jeho tehdejším chrámovém vybavení. Ve funkci kazatele se potom při kostele vystřídali významní představitelé reformní strany: v letech 1358-1360 Konrád Waldhauser, později Jan Milíč z Kroměříže, roku 1402 Jan Hus a roku 1412 Štěpán z Pálče. Hned na začátku husitských bouří roku 1419 přešel kostel pod správu strany podobojí, aniž by byl poškozen a zůstal pod ní až do Bílé hory. Roku 1436 se stal zdejším duchovním správcem další významný utrakvistický představitel a teolog Martin Lupáč. Význam kostela dokládá také přítomnost italského biskupa Filipa de Valla Nuova, který v Praze od roku 1509 světil utrakvistické kněze. Z 16. století a období kališnické správy se v interiéru do dnešní doby zachovala cínová křtitelnice z roku 1523 nebo dva svícny serafíny z roku 1530 přelité ovšem do barokní podoby roku 1688.
Poslední kněz podobojí opustil kostel v prosinci 1621 a kostel přechází opět pod katolickou správu. Roku 1627 jej císař Ferdinand II. předal řádu obutých karmelitánů, kteří se usídlili provizorně na zdejší faře severně od kostela. Přes veškerou snahu se bratřím podařilo vykoupit potřebné pozemky kolem kostela nutné pro stavbu nového konventu až roku 1664. Jeho základní kámen byl potom položen 21. listopadu 1671 mj. za přítomnosti obou architektů Giovanni Domenica Orsiho a Martina Luraga. Jedná se o stavbu s trojkřídlou dispozicí a vnitřním nevelkým dvorem obklopující kostel z jižní strany. Jeho stavební dokončení můžeme klást nedlouho za rok 1704. Ve stejné době proběhly také raně barokní úpravy v interiéru kostela, které postupně mění jeho gotický ráz. Nejvýraznější úpravou bylo postavení empor v bočních lodích a zazdění gotických článků, které doprovázelo postupné pořizování nových oltářů měšťany. Později se připojila úprava polygonálního závěru presbytáře. K zásadní barokizaci průčelí došlo mezi lety 1722-1727. Za jejího autora bývá považován Pavel Ignác Bayer, který pro karmelitány pracoval, nedaleko kostela bydle a byl v něm také pochován. Jeho zvlněné křivky završené bohatou sochařskou výzdobou z dílny Matouše Václava Jäckla hlásící se k dynamickému baroku nejsou však pro Bayera typické, a proto zřejmě nebyl autorem návrhu. K novému vysvěcení kostela pomocným biskupem pražským Janem Rudolfem Šporkem došlo až 26. října 1738 a předcházela mu další etapa pořizování mobiliáře tentokrát již ve vrcholně barokním stylu v průběhu 20. a 30. let. Oltáře, které nahradily raně barokní inventář z poslední třetiny 17. století, jsou neseny zejména karmelitánskou ikonografií. Předním dílem je potom výpravně pojatá výzdoba kaple Kalvárie v závěru severní boční lodi, jejíž sochařská výzdoba dokončená před rokem 1723 patří k vrcholným dílům Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Střední lodi dominuje hlavní oltář se starším obrazem Jan Kryštofa Lišky z roku 1696. Jeho pozoruhodný námět v sobě spojuje nejvýznamnější karmelitánské světce, postavu sv. Havla v benediktinském oděvu a dobrodince kláštera a v době vzniku ještě žijícího císaře Leopolda I. se svými dvěma syny, kterak vzdávají hold Panně Marii. Pozoruhodným detailem je jeden z atributů patrona chrámu – kostel nesený andělem – na němž je zachycena podoba průčelí před barokní úpravou. Na stěnách hlavní lodi potom visí osm rozměrných pláten mariánského cyklu připisovaného Karlu Škrétovi mladšímu, který je v kostele spolu se svým slavným otcem pohřben.
Po zrušení karmelitánského kláštera sv. Leopolda císařem Josefem II. v květnu 1786 se stal sv. Havel kostel farním, od r. 1933 patří ke kostelu Matky Boží před Týnem jako filiální. O rok později byl zbořen jak blok budov severně od kostela včetně původní budovy fary (na jejím místě dnes stojí dům čp. 496/I z let 1938-1940) tak většina budovy původního kláštera. V 2. polovině 20. století byl kostel spojen s pastoračním působením významné kněžské osobnosti P. Jiřího Reinsberga. Od roku 2006 se na pastorační péči o kostel znovu podílí řád Karmelitánů z konventu v Praze Liboci.
Ostatky sv. Havla a sv. Otmara v Čechách
Ostatky sv. Havla získal císař Karel IV. v benediktinském klášteře St. Gallen od opata Hermanna von Bonstetten za potvrzení některých významných privilegií jeho klášteru. Kromě větší části lebky získal panovník ještě část světcovy ruky a přední část lebky zakladatele kláštera St. Gallen z 8. století sv. Otmara. Lebku v relikviáři daroval Karel kostelu sv. Havla na Starém Městě, zbylé ostatky uložil v pražské katedrále ve stříbrném relikviáři ve tvaru světcovy busty s mitrou se vsazenými kamejemi a dvěma velkými perlami. Lebka sv. Havla je od dob husitských bouří nezvěstná.
Barokní umělci pochovaní v kostele sv. Havla:
řezbář Jiří Bendl (zemř. před 1652), otec sochaře Jana Jiřího Bendla
malíř Fabián Václav Harovník (zemř. 4. 12. 1683)
malíř Karel Škréta st. (1611 - 30. 6. 1674)
malíř Karel Škréta ml. (1646 - 1691)
malíř Šimon Rybka (1664 - 1706)
kameník Giovanni Batista Allio (1644 - 6. 7. 1716)
Literatura:
Antonín Brousil: 700 let od založení kostela sv. Havla na Starém městě pražském, Praha 1934
Dobroslav Líbal / Jan Muk: Staré Město pražské, Praha 1996
Mathäus Hösler / Gorazd Cetkovský / Helena Čižínská / Josef Hájek: Dějiny karmelitánů v Praze, in: Staletá Praha 26, 2010, 2-108
Josef Myslivec: Staroměstský Karmel, in: Staletá Praha 4, 1969, 30-45
Karel Řehák: Svatý Havel, opat, a farní jeho chrám na Starém Městě Prahy, Praha 1925